Úvod

Nejlepší  důvod, proč si založit blog, je skleróza.  Tedy zapomnětlivost. Ono to tak vypadá, že chci psát všechny ty recepty, protože se s vámi potřebuji podělit o nějaké zajímavé jídlo, které jsem právě objevila.  Že bych chtěla, abyste si také mohli uvařit tu dobrotu, která se mi  minulý víkend tak povedla.  I já chci, abyste si to mysleli. Jenže pravda je taková, že to dělám trochu pro sebe. Také bych si ještě někdy, něco z toho chtěla uvařit. Zvlášť, když si každý recept  musím upravit  na bezlepkový a pak si musím zapsat, čím se  liší od toho, ve kterém se používá pšeničná mouka. Mouku totiž moc nemůžu a ta bezlepková se při vaření chová trochu jinak (nebojte se všechny recepty se budu snažit zapisovat i v původní verzi). Jenže pak se mi stává, že vůbec nevím, z které kuchařky ten recept byl a když ho pak najdu, tak zas hledám ty svoje poznámky. Tak jsem si řekla, že když si s tím dám trochu práce, tak bych mohla mít ty svoje oblíbené recepty (které neustále přibývají) pěkně pohromadě. Takže TADY by mělo být to místo, kde se recepty slétávají, hnízdí a doufám i množí. A to by se mohlo líbit i vám.

Nechtěla bych, aby moje psaní  bylo jen o jídle ( i když skoro na nic jiného nemyslím). Mělo by to být třeba o životě (ale – to zní hezky), o zahradě (co tam chceš dát, vždyť nemáš ani vypleto), o cestování  a trochu o motorkách (nečekejte žádné technické údaje) a vlastně také o hudbě. Třeba název blogu – jsou slova písně.  Je to z  jednoho staršího textu, který jsem psala pro kapelu Deneb. Nějak se mi tam – to o medu – líbilo.  Asi, že je to jídlo…

No to je pěkné. Tak takhle to vypadá , když autor vykrádá sám sebe.  Třeba to budu dělat pořád. Třeba mě  už nikdy nic nového nenapadne. Teď, když jsem rozjela takový megaprojekt jako je blog …..

No – když nic kloudného nevymyslím, tak se alespoň pořádně najíme – co?