Dovolená s mášou

20150805_07470220150803_15370920150801_101908

Chcete-li někoho lépe poznat, zkuste se ho zeptat  jak tráví dovolenou .  Workoholik řekne, že  nemá dovolenou nikdy a když už ji má, tak ho můžete vidět jak telefonuje na lodi při sjíždění jezu . Většina nejspíš odpoví, že dovolená je od toho, aby si člověk odpočinul a tak nedělají nic. To se mi líbí – také bych to někdy ráda zkusila, ale nějak to neumím. Když vidím, jak někdo dokáže ležet hodiny na pláži a jen občas se otočit jak na grilu, tak obdivuji tu vytrvalost. Já bych to vydržela tak půl dne a potom bych nejspíš  explodovala. Určitá skupina lidí tráví dovolenou aktivně. To je tedy skvělé. Pokud to neznamená, že si vezmete kolo do Dolomit a v třicetistupňovém vedru drtíte kilometry . Pořád jen do kopce. Pak pro změnu pořád jen z kopce.  A co tam takových bláznů jezdí.  Zajímavé je i to, jak lidé dovolenou plánují. Někdo jezdí pořád na stejné místo a jiný by dvakrát nikdy nikam nejel. Opatrníčci plánují dovolenou rok dopředu v každém detailu. Zato střelci  dva dny před odjezdem ještě neví kam odletí.  Hogofogohomolkovi chtějí mít v hotelu plný servis, nápoje u bazénu a organizovanou zábavu po celý den. Trempovi stačí stan, les a potok.  A pak jsou tady indiáni co si myslí, že stan si staví jen bábovky a v kempu táboří citlivky co musí mít o dovolené  teplou vodu. Mnoho lidí  by nikam nejelo bez cestovky.  Zatímco dobrodruh vyrazí s baťůžkem  a nejzajímavější mu na cestování připadá to, že neví kde bude večer spát.

20150729_104730  20150804_203659

Prostě co člověk, rodina, přátelé  – úplně jiná dovolená.  Jediná věc je společná – všichni (no všichni taky ne) se na ni těšíme. My jsme letos na dovolenou nabalili Mášu nebo chcete-li Krevetu. Nějak se nemůžeme dohodnout, které z těch dvou příšerných jmen je pro naši milovanou  motorku lepší. Vzali  jsme stan, spacáky, pidi kuchyňku (spíš tak na kafe), plavky, pasy  a kreditku . Podle výbavy  bych nás zařadila tak do kategorie – dobrodruh bábovka.  Jediný plán byl – pojedeme podle počasí. Na motorce je dobré počasí nutnost. Chceme vidět krásné hory a máme na to max 9 dní a taky letos opravdu dojedeme k moři.  To počasí se ukázalo jako největší problém. Přes Alpy zrovna přecházela studená fronta a  i když u nás bylo horko, tak v horách  mělo tři dny pršet.  Rozhodli jsme se proto pro nejpřímější směr na jih a ty hory, že už nějak projedeme. Vezmeme to přímo na Istrii jen s jedním přenocováním  u rakouských jezer.  Za pěkného počasí jsme dorazili do kempu u Wolfgangsee, ve kterém jsme už jednou byli. Než jsme se stačili ubytovat, tak se hrozně zatáhlo. Rychle nám ukázali místo kde si můžeme postavit stan a my jim předvedli , že ho umíme postavit tak za 3 minuty. Naházeli jsme do něj věci, skočili tam a začal slejvák.  Čekali jsme, jestli nebude pršet ještě ráno. Balit mokrý stan a vyrážet do deště bylo to poslední po čem jsme toužili. Ráno ale svítilo sluníčko. Mohli jsme se v klidu nasnídat, vykoupat v jezeře a vyrazit k moři.  Zpočátku bylo pěkně. My jsme ale věděli, že v horách prší . Nakonec došlo i na nepromoky (velmi neoblíbená část motorkářské výbavy). V horách to navíc hodně foukalo a my poprvé zažili co udělá boční vítr na motorce. Nic příjemného. Když jsme dorazili na chorvatské hranice ještě celí zakuklení a prochladlí, tak po nás chtěli celníci pas. Teprve, když jsem slezla z motorky jsem si uvědomila, že tady je tak třicet stupňů a my v těch nepromokách musíme vypadat dost kuriózně. Rychle jsme ze sebe všechno sundali a mohli si konečně užít  tepla, slunce  a jízdy podél moře.  Nejdřív jsme vyrazili směrem na Novigrad. Tohle místo jsme si z dovolené před dvaceti lety pamatovali jako klidnou rybářskou vesnici. Samozřejmě jsme to tam nemohli poznat. Novigrad se rozrostl tak trojnásobně a teď je z něj malebné turistické středisko. Mysleli jsme, že ještě pojedeme dál, ale jak jsme tak projížděli starou čtvrtí, rozhodli jsme se, že zůstaneme. Z jednoho domu vyběhla sympatická starší Italka a bylo rozhodnuto. Nabídla nám ubytování ve velkém apartmánu nad italskou restaurací.  Báli jsme se, aby tam nebyl v noci hluk, ale majitel nebyl moc šikovný podnikatel a docela hezkou hospůdku měl  poloprázdnou. Pro nás to bylo dobře, ale jeho nám bylo skoro líto. Nakonec jsme zůstali tři dny . K moři to bylo asi 200 m a naproti tržnice s krásnou zeleninou a ovocem. Tři dny jsme se koupali, jezdili na motorce jen v tričku, podívali se na stará místa, opalovali se, užívali si noční procházky, vypili spoustu místního  vína, smažili krkovici na másle (litr oleje jsem nechtěla kupovat a je to skvělé) a hlavně si opravdu odpočinuli a načerpali sílu na další cestu. To jsme potřebovali, protože v horách už mezi tím začalo svítit  slunce.

20150801_103114  

20150801_155942

OLYMPUS DIGITAL CAMERA  OLYMPUS DIGITAL CAMERA

20150801_094621  20150801_210410

Zase jsme se zabalili. Rozloučili s chorvatskými Italy a vyrazili. Prvním cílem bylo italské Lago di Garda.  Tohle 80 km dlouhé jezero je ve výšce pouhých 60 m nad mořem. Má vlastně takové přímořské klima. Nádherné panorama hor tyčících se nad jezerem nás lákalo už dávno. Bylo velké horko a jezero bylo v obležení turistů. Na opravdu úzkém pobřeží, které lemovalo silničku nad kterou se už přímo tyčily hory,  leželi plážení chtiví rekreanti na kamenech vedle sebe jak tuleni. Tak jsme to vzdali a kolem jezera jen projeli. Ubytovali jsme se o pár kilometrů dál v Arcu. Ne tedy přímo u jezera, ale u říčky která do něj vtéká. Později jsme učinili ještě jeden pokus podívat se do Riva del Garda, ale ten blázinec byl nad naše síly. Nakonec jsme byli rádi za klid v kempu, kde tábořili hlavně sportovci, kteří vyráželi na pěší túry  nebo na kolech do hor. Jednou se mi tam stalo, když jsem šla do dámských sprch, že jsem zase vyšla ven a podívala se na dveře, jestli jsem omylem nevešla do těch pánských. Ale ne. Byla jsem tam dobře. Vlasy jako kluk, svaly jako kluk, prsa jako kluk – kdo je to? Cyklistka v Dolomitech. Asi budu mít radši nadváhu. V kempu jsme byli na jednu noc.

20150803_105411  20150803_175009

20150803_090015  20150803_153652

OLYMPUS DIGITAL CAMERA   OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ráno jsme sbalili stan. Odsud jsme mohli vyrazit přímo do hor. Z motorkářského průvodce jsme vybrali  trasu s krásnými zatáčkami a výhledy. Jenže jsme podcenili italské dopravní značení. Den se tedy vyznačoval především neustálým se vracením a kroužením dokola. Nějak jsme kopírovali trasu, ale nakonec jsme se stejně museli zeptat. Místní občan nás navedl na uzounkou silničku s neuvěřitelným sklonem a opravdu krásným výhledem (tuhle  průvodce určitě nezná – byla to asi nějaká zkratka), ale nakonec jsme se vymotali. Pak už jsme raději pokračovali podle sebe – směr vysokohorské průsmyky. Bylo krásné počasí, které umožňovalo  dokonalé výhledy na hory a louky plné květin. Ovce a krávy  se pásly tak vysoko ve stráních, že jsme si  neuměli představit jak se tam dostali. Posbírali jsme nějaké samolepky z dosažených vrcholů a pomalu se začali shánět po kempu. Bylo už dost hodin a vysoko v horách poměrně chladno na přenocování a tak jsme se raději zeptali. Poradili nám dobře a kemp jsme našli. Byl to kemp, kam hodně lidí jezdí jak na chatu. Mají pronajatý karavan na celou sezónu – před vchodem pergolu a v oknech muškáty. Byla tam dokonce i prádelna a nejvíc mě asi překvapilo, když jsem si šla umýt ešusek a uviděla paní, která tam žehlila. Taky způsob trávení dovolené. Ráno jsme se sbalili, popovídali se sousedy, německými motorkáři  tak v našem věku a vyrazili dál.  Dnešní cíl byl přes italské Dolomity až pod nejvyšší horu Rakouska  Grossglockner.  Cesta vedla kouzelnými údolími podél horských říček o kolo kterých se vinuly cyklostezky. Tady bych mohla jezdit na kole i já (já totiž hrozně ráda jezdím na kole). Prakticky po rovině, nad vámi se tyčí skalnaté hory, šumí řeka a cestu často stíní i zeleň stromů. Krása. Zastavili jsme se tu u starého hřbitova – památníku vojáků, kteří zde padli za 1. světové války. Bylo to velmi dojemné. V tomto divokém kraji musely být, hlavně v zimě, boje naprosto nepředstavitelné. Pak už jsme vyrazili směr Rakousko. Údolí Grossglockneru je uzavřený přírodní park. Platí se tam vstupné a je otevřené jen v určitou hodinu a jen v některých měsících. Při placení dostanete mapu, povídání o parku a o svištích ve vašem jazyce  a motorkáři dostanou samolepku. Prostě to stálo za to. Ne, opravdu stálo. Je to nádhera.   Příkré zelené svahy s krávami co snad musejí mít dvě nohy kratší a které nevědí, že postavit se přesně za zatáčku doprostřed silnice není dobrý nápad. Vyděšeně jsme vypadali my – ona koukala pořád stejně a otráveně přežvykovala.  Nakonec ten majestátní Velký Zvoník pokrytý sněhem a ledem. Skoro jsme se nemohli rozloučit.

20150804_143647  20150804_150444

OLYMPUS DIGITAL CAMERA  OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Museli jsme ale vyrazit, protože jsme chtěli ještě dojet co nejdál do vnitrozemí Rakouska. Dost jsme se zdrželi a rozhodli jsme se, že pojedeme až do našeho známého kempu u jezera. Byla plná sezóna a nádherné počasí. Kempy, hlavně u vody, úplně plné. Spoléhala jsem se na Honzův šarm a doufala, že tam tu hodnou paní ukecá a ona nám tam jedno malé  místo na stan najde a  já se ještě budu moci vykoupat v jezeře. No, tentokrát to bylo o prsa, ale ukecal ji. Aby dovolená skončila tak jak začala – v noci přišla velká bouřka. Byl takový vítr, že Honza seděl ve stanu a držel ho zevnitř, aby nám neulítl. Já jsem usnula a bylo mi jedno i kdyby venku stříleli. Byla jsem utahaná jak kotě. Ráno jsme se probudili do krásného dne jak na objednávku. Káva, ještě si zaplavat v jezeře, zabalit a pomalu zpátky směr Slapy. Ještě jsme se  na hranicích v Dolním Dvořišti potkali s Terezkou a Radimem, kteří vyráželi do Slovinska, pozdravili Václava Klause (nevím co na té pumpě dělal, asi šel na toaletu) a hurá domů.

20150804_201154  20150805_074635

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *